Pavel Bareš: Po letech snění si může bez rozpaků říkat spisovatel

O tomhle klukovi jste v posledních měsících nemohli neslyšet. Kromě toho, že je zpěvákem a frontmanem kapely J!Scream, která pravidelně vystupuje jak v Praze, tak v dalších městech, lemují plakáty s Pavlovým obličejem eskalátory pražského metra a Pavel se už pár měsíců pravidelně účastní autogramiád a dalších akcí po celé republice – naposledy třeba listopadového BOoK!conu v Dobříši. Začátkem roku mu totiž u nakladatelství Host vyšla jeho prvotina, bezmála šestisetstránkový urban fantasy román Projekt Kronos, první díl plánované trilogie, a od té doby s ním slaví nebývalý úspěch.

O Pavlovi se mluví jako o „originálním novém hlasu v české fantastice“ nebo jako o nejnovějším „českém želízku v ohni“. Vystudoval sociologii a přes hraní počítačových her, fascinaci komiksy a dlouholeté svědomité plnění role pána jeskyně v Dračím doupěti se vypracoval až na nejnovější objev české fantasy literatury a stovky čtenářů teď netrpělivě čekají na druhý díl jeho knihy. Jaká ale byla Pavlova cesta ke splnění jeho snu? Že se člověk nesmí nechat odradit odmítnutími nakladatelů je jasné, ale jak jinak může člověk svůj úspěch podpořit? A není někdy tím nejlepším způsobem prostě „zajít na jedno“…? Odpověď na tyhle i další otázky najdete v rozhovoru s Pavlem.

Odkdy píšeš? Táhlo tě to k psaní už jako dítě?

Mamka vždycky ráda vypráví historku, podle které jsem za ní poprvé přišel s tím, že chci být spisovatel, když mi byly tři a neuměl jsem ještě ani psát. Já samozřejmě netuším, co je na tom pravdy, ale kam až mi paměť sahá, tak píšu od té doby, co jsem se naučil držet tužku za správný konec.

Kdy ti došlo, že tohle je něco speciálního, kdy nastala ta chvíle, kdy ses rozhodl, že tuhle knížku chceš jednou vidět na pultech a začal jsi pro to něco dělat?

Nápadů na příběh – ať už knížku, povídku nebo třeba hru – dostanu s klidem několik denně. Ale z málokterých se něco ve finále doopravdy stane. Některé skončí jako součást něčeho většího, na některé se zapomene, některé prostě nejsou dost nosné samy o sobě a některým prostě po chvíli dojde drive: píšete něco tři týdny v kuse, ale než je měsíc u konce, přestane vás to bavit. Ale u Projektu Kronos se tohle prostě nikdy nestalo. Možná to bylo tím, že jsem to nikdy netlačil na sílu, nebylo to něco, co bych psal proto, aby z toho byla kniha; psal jsem to proto, že jsem to psát chtěl a potřeboval. A pak najednou bylo o rok a půl později, to „něco“ mělo skoro šest set stránek a já za tu dobu ani jedinkrát nezaváhal, jestli ten čas a energie vážně stojí za to. Dal jsem to přečíst pár kamarádům s tím, že když to takhle bavilo mě, třeba to bude bavit i je. A bavilo. A psát věci, které jiné lidi baví číst, to pro mě je a vždycky byla především čest. A tak jsem si řekl: „Oukej, kam až to asi zvládnu dostat?“

Jak to vlastně s knížkou celé začalo? Bylo jednoduché ji dotlačit až k vydání?

Říká se, že když jste při udávání textu nakladatelům neposlali alespoň padesát rukopisů na padesát různých adres, nezačali jste se ani snažit. A je to pravda. Já jich tehdy napoprvé poslal sedm. Na jeden jsem dostal zdvořilou zamítavou odpověď, na jeden nezdvořilou zamítavou odpověď a od zbylých jsem už nikdy nic neslyšel. A sekl jsem s tím. Bylo mi tehdy čerstvých dvacet a fakt katastrofálně jsem to nezvládl. Což ze mě dělá příšerný příklad pro všechny aspirující spisovatele, protože tohle přesně udělat nesmí. Musí vydržet. Ale myslím, že hlavně pro mladé lidi, kteří jdou se svým rukopisem poprvé s kůží na trh, je tohle fakt těžký. Psaní je – přinejmenším pro většinu autorů – hodně intimní věc, ale když jdete za nakladatelem, často se z toho alespoň částečně stává byznys. Nebo je třeba zkrátka jenom těžký slyšet, že to, nad čím člověk potil krev a slzy do klávesnice, stojí za prd. Tohle vydržet, to se člověk musí naučit, a to nejde po dobrém.

Já měl nakonec kliku. Hodil jsem tu knížku na net a o rok později si jí všiml ten správný člověk, který mi doporučil toho správného redaktora. Když mi tehdy z Hosta napsali, že to chtějí vydat, byl to ten nejšťastnější den mýho života – ale doteď vím, že kdybych nebyl na Silvestra roku 2015 v té správné hospodě, dost možná bych teď nebyl tam, kde jsem.

Co bys ze své vlastní zkušenosti doporučil někomu, kdo by měl napsanou knihu a chtěl ji vydat? Co v tomhle případě podle tebe funguje a co vůbec ne?

Vytrvalost. Tu především. Chce to prostě být připravený, že člověk vybíhá na dlouhou trať a nikdy nebude vědět, jak blízko je cíl, dokud neprotrhne pásku. Návodů na to, jak se knížka vydává, se na internetech válí spousta a osnovy průvodních dopisů a návody na zvolení té správné ukázky si každý snadno vygooglí sám. Napsat dobrou knížku? To vyžaduje mít v sobě ideální mix pokory a zdravého sebevědomí. A procpat ji nějakému nakladateli k vydání, to vyžaduje zatnutý zuby a hlavně se nikdy nevzdávat. Jedna věc totiž je, jestli je ta knížka fakt tak dobrá – protože musí být. Ale druhá věc je, jestli si redaktor na druhé straně drátu zvládl za poslední měsíc najít čas si ji vůbec přečíst (a že ten čas kolikrát reálně opravdu nemají). Pošlete jim to o pár týdnů později znovu, slušně se připomeňte, možná v mezičase upravte pár detailů, který vám minule nefungovaly. Jezděte na setkání v knihovnách, veřejná čtení nebo cony, seznamte se s nimi osobně: nad půllitrem piva se knížka hned udává lépe. Buďte zdvořilí. Chápaví. Trpěliví. A vytrvejte.

Co plánuješ do budoucna? Máš ambice se někdy psaním živit? Nebo o takových věcech zatím neuvažuješ?

Živit? To ne. Určitě chci psát po zbytek života – mám teď přeci jen přinejmenším jednu trilogii na dokončení – a klidně kvůli tomu budu bohatej, když to jinak nepůjde (jakože asi půjde). Ale nikdy na tom nechci být finančně závislý. Znám pár takových lidí. Někteří to zvládají líp, někteří hůř, ale mně je jasné, že ve mně by to zabilo veškerou kreativitu. Pod tlakem píšu mizerně, takže klidně budu přes noc psát a přes den vytírat podlahy, hlavně když budu moct obojí dělat v klidu.

Zdroj úvodní fotografie: Obsessed with Books




  • Komentáře

    komentářů

    Related Posts

    Více v Legendární, Videa
    Když je kameraman doslova zvíře, ukradené kamery vydaly svědectví

    Možná už jste se někdy zamýšleli nad tím, jaké je...

    Zavřít