Každý rodič to zná. Dvě hodiny před plánovaným odjezdem máte všechno sbalené, děti nadšené a vy se těšíte na zaslouženou dovolenou. A pak přijde realita – první „Kdy už tam budeme?“ zazní už po deseti minutách jízdy. Po půl hodině už víte, že následujících osm hodin se může hravě proměnit v peklo. Ale věřte mi, nemusí to tak být.
Jako matka sedmiletého chlapce a čtyřleté holčičky jsem si prošla všemi fázemi cestovního pekla. Od pláče kvůli spadlé hračce někde za sedadlem až po dramatické „Potřebuju čůrat!“ v momentě, kdy míjíte poslední odpočívadlo na dalších sto kilometrů. Po několika letech experimentování a občasných nervových zhrouceních jsem ale konečně přišla na to, jak udělat z cesty zábavu i pro sebe.
Zlaté pravidlo: Příprava je základ všeho
Největší chybu jsem udělala při naší první delší cestě – myslela jsem si, že děti se nějak zabaví samy. Fatální omyl. Dnes začínám přípravu minimálně týden dopředu a věřte mi, že se to vyplatí.
Cestovní batoh každého dítěte obsahuje:
- Nové omalovánky (něco, co je pro ně aktuálně zajímavé, např. pro kluka dinosaury, pro holku princezny)
- Samolepky různých velikostí – větší pro mladší děti, drobné pro starší
- Drobné překvapení zabalené v malých krabičkách (figurky, gumičky do vlasů, malé autíčka)
- Oblíbenou hračku, která je pro ně jako bezpečný přístav
- Tablet s nabitou baterií a stažených několik nových epizod oblíbeného seriálu
Jeden tip, který zachránil už nejednu naši cestu: nedám jim všechno najednou. Věci postupně vytahuji z tašky podle potřeby. První překvapení po hodině, druhé po třech hodinách, tablet až jako nouzové řešení.
Co funguje v autě (odzkoušeno na vlastní kůži)
Hry, které nevyžadují žádné pomůcky
„Vidím, vidím“ – klasika, která nikdy nezklame. S mladšími dětmi začínám na barvy, se staršími už na první písmeno.
Počítání aut podle barev – dáme si cíl, kdo první napočítá deset červených aut. Funguje to překvapivě dlouho.
Hledání SPZ – snažíme se najít registrační značky ze všech krajů. Můžete si vytisknout i mapu a označovat nalezené kraje.
Rytmické hry – jeden tleskne rytmus, druhý ho opakuje a přidá něco svého.
Když už nic nepomáhá
Naučila jsem se nemít výčitky svědomí kvůli obrazovce. Po čtyřech hodinách cesty je tablet můj nejlepší přítel. Ale i u toho mám svá pravidla:
- Stažené obsahy (datový tarif v zahraničí je drahý)
- Sluchátka (nemusím poslouchat Prasátko Peppu stokrát dokola)
- Omezený čas (hodina tablet, pak pauza na nějakou aktivitu)
Letadlo: Jiná liga, jiná pravidla
Loni jsme poprvé letěli do Řecka a byl to úplně jiný level stresu. V letadle máte omezenou svobodu pohybu a navíc kolem sebe spoustu cizích lidí, kteří nemusí mít pochopení pro rozčilené dítě.
Co si balím na let:
- Žvýkačky nebo bonbóny na vzlet a přistání (tlak v uších)
- Drobné hračky, které nepadají – tedy nic kulatého!
- Omalovánky s přepínatelnou tužkou se základními baevami – pastelky se v letadle válí všude
- Nálepková knížka
Jeden tip, který jsem objevila náhodou: vzít si prázdný sešit a nechat děti kreslit „deník z cesty“. Kreslí letadlo, mraky, co vidí z okýnka. Zabaví je to překvapivě dlouho a navíc máte pak krásnou vzpomínku.
Jídlo jako zábava i zbraň
Tohle jsem pochopila až při třetí cestě – jídlo není jen pro ukojení hladu, je to také časová pauza a v nouzi i úplatek.
Osvědčené cestovní svačiny:
- Malé krabičky se sušenkami – každé dítě má svou, žádné sdílení = žádné hádky
- Ovoce nakrájené na malé kousky – déle se to jí, méně se ušpiní
- Ovocné trubičky – výjimka jen na cesty, takže je to pro ně zase novinka
- Malé láhve vody pro každé dítě zvlášť
Zapomeňte na čokoládu a sladkosti. Dítě pod vlivem cukru v omezeném prostoru auta je noční můra každého rodiče. Radši si je nechte jako odměnu na místě určení.
SOS aktivity pro kritické chvíle
Každá mamka zná ten moment, kdy už opravdu nic nefunguje. Dítě má dost všeho, je unavené, ale ještě zbývají dvě hodiny cesty. Pro tyto chvíle mám připravené „nouzové“ aktivity:
- Hledání pokladů v tašce – předem si připravím malé tašky s drobnými „poklady“ (gumičky, nálepky, malé figurky) a nechám děti hledat podle opisu.
- Telefonování s babičkou – vždy dopředu domluvené. Babička má připravené otázky o cestě, děti si připadají důležitě.
Co jsem se naučila za ty roky
Nejdůležitější zjištění? Pauzy jsou svaté. Dřív jsem se snažila dojet co nejrychleji a výsledek byl katastrofální. Dnes si naplánuju zastávky každé dvě hodiny, i když to znamená, že cesta bude o hodinu delší.
Na odpočívadlech necháme děti vyběhat, dáme si kafe (rodiče si zaslouží aspoň tohle) a často tam potkáme jiné rodiny s dětmi. Děti si chvíli hrají s někým novým a my si odpočineme.
Nebojte se změnit plány. Když vidím, že děti už opravdu nemůžou, zastavíme někde na nečekaném místě. Loni jsme tak objevili úžasný park u Humpolce, kde jsme strávili půl dne a bylo to lepší než plánovaná prohlídka hradu.
A hlavně – nestyďte se za to, že nejste dokonalí. Moje děti už taky křičely v autě, Anička zvracela na D1 a Tomášek dostal záchvat vzteku kvůli vybité baterii tabletu. Stává se to všem rodičům a přežije se to.
Když už opravdu nic nepomáhá
Mám ještě jednu tajnou zbraň pro nejkritičtější momenty: audio pohádky. Ne klasické CD, ale některé aplikace mají opravdu kvalitní příběhy. Děti zavřou oči, naslouchají a často i usnou.
A pokud i to selže? Vzpomeňte si, že dovolená začíná už cestou. Ano, bude to chaotické, ano, budete unavení, ale za pár let si na to budete vzpomínat s úsměvem. A věřte mi, že když sedmiletý syn vezme při další cestě automaticky sluchátka a čtyřletá dcera si sama sbalí svoje omalovánky, pochopíte, že se to povedlo.
Cesta s dětmi možná nikdy nebude stejně relaxační jako dřív, ale může být zábavná, plná smíchu a nečekaných objevů. Stačí jen trocha příprav, hodně trpělivosti a připravenost na to, že plány se mění. A především – nezapomeňte si to užít. Děti rostou rychle a jednou budou cestovat samy. Až do té doby si užívejte každou společnou cestu, i když znamená sto dvacet „Kdy už tam budeme?“ za hodinu.
Zdroj: Zkušenosti redaktorky
